Úryvek z knihy Gordon

Gordon


Edith Templeton


  



Anotace: 
Sadomasochistický román Gordon je neobyčejně působivou osobní zpovědí, niterným ohlédnutím za vývojem a náhlým koncem jednoho vztahu: vypravěčka Louisa přijíždí krátce po druhé světové válce do Londýna, kde se setkává s enigmatickým psychiatrem Robertem Gordonem. Ačkoli ji vůbec nepřitahuje, po pouhé půlhodinové známosti se mu oddá na lavičce v parku. Od samého začátku je jasné, že se jedná o vztah výrazně submisivní, Gordon se Louisy zmocňuje vždy brutálně, bez jakékoli milostné předehry. Do jisté míry ji znásilňuje, a to nejen fyzicky, nýbrž i verbálně – veškerá slovní komunikace se omezuje na Gordonovy příkazy nebo klinicky chladné rozbory Louisiných komplexů a psychických stavů. Navíc se Louisa nedokáže přimět, aby Gordona oslovovala křestním jménem. Autorka se vyhýbá explicitnímu popisu sexuálních aktů, z dnešního pohledu je až puritánská. Vše se odehrává jen v náznacích. Román má přes veškerý chlad ve vztazích mezi vypravěčkou a titulním hrdinou silnou citovou dimenzi. Je dobrodružstvím nejenom milostným a psychologickým, ale také lingvistickým: autorka „hledá slova“, jimiž by vypravěčka popsala své zvláštní prožitky a vypořádala se s Gordonovými zraňujícími analýzami. V neposlední řadě lze dílo chápat jako významný dokument doby. Kniha vyšla poprvé roku 1966 v Anglii pod pseudonymem Louise Walbrook a mnoho let měla punc zakázaného díla. Román byl později publikován pod různými názvy v řadě jazyků, přičemž mnohdy šlo o pirátská vydání, a teprve roku 2003 souhlasila autorka s tím, aby vyšel pod jejím skutečným jménem.



  

Úryvek: 


„Ale bylo to takové nevinné, jen takové řeči,“ rychle jsem dodala. „Jenže je to stejně zvláštní s tím Dentem. Byl docela ošklivý – malý s velkou kulatou hlavou a vykulenýma očima, navíc dost arogantní. Ale u žen měl naprosto neuvěřitelný úspěch. I já to viděla na vlastní oči. Sama jsem s ním ale nikdy nespala. Jednou mne požádal a říkal, že pokud jej odmítnu, tak už nikdy naléhat nebude. Já odmítla a on skutečně nenaléhal.“
„Já si taky nikdy nemyslel, že bys s ním spala.“
„Skutečně ne? Měl bys ho vidět. Často jsem si říkala, čím to je, že je pro ženy tak přitažlivý, a myslím, že v jeho případě dokonale platilo to, co říká Goethe v jedné básni – komm den Frauen zart entgegen: budeš-li se k ženám chovat něžně, můžeš je získat; budeš-li smělý, povede se ti ještě lépe, ale pokud je budeš urážet svým nezájmem, teprve potom budeš skutečným svůdcem.“
„To je všechno moc hezké, ale Denta jsi sem zatáhla jen proto, abys mohla utéct od těch svých červených bot.“
„Ty jsi totiž taky takový – urážíš mě tím svým nezájmem.“
„A ještě ke všemu jsem starší než mladý Dent. Na druhé straně ne tak starý jako Goethe ve svém největším rozpuku, když byl na vrcholu slávy. Pro tebe jsem stále ještě mladý. Ty totiž toužíš po mocném starém muži. Teď mi ale pověz, co ti připomínají ty červené boty? Vím, že musíme chodit jen po upravených cestičkách, aby se zase nezašpinily. Ale zajímalo by mne, proč na nich tak lpíš?“
„To bys měl sám moc dobře vědět,“ řekla jsem a povýšeně na něj pohlédla.
„Neodbočuj a pověz mi, co ti připomínají?“
„Samozřejmě jednu pohádku od Andersena. Tu o dívce s červenými botami. Tolik po nich touží a je tak marnivá, že si je vezme na sebe v neděli do kostela, což nejenom že se nehodí, ale je to přímo hřích. A v tom kostele začne tančit, nemůže přestat a potom vytančí z kostela, tančí stále dál, a protože si nemůže boty sundat, tančí, dokud nepadne mrtvá. Myslím, že Cobbie měla pravdu a že ty boty se hodí skutečně spíš pro děvku. Tedy kromě toho, že je pochopitelně nelze nosit k uniformě. Víš, když se člověk do něčeho pustí a nemůže přestat; někdy se mi zdá, že jedu v červeném sporťáku, sedím za volantem a jedu z kopce, dál a dál, přitom nefungujou brzdy a auto se řítí dál – ale náraz nepřichází, takže to není jako v té pohádce. Auto nakonec samo zastaví. Vlastně si myslím, že ta červená pro mne představuje takovou hříšnou barvu, barvu, co se vymyká předpisům. A…“
Odmlčela jsem se. Chtěla jsem Gordonovi vyprávět o tom, jak Cobbie, když se opila, chodívala na pánské záchodky, ale pak jsem se rozhodla, že si to raději nechám pro sebe.
„Proč ses najednou zarazila? Ty asociace šly tak hezky,“ vyzýval mne Gordon.
„Cože? Jen jsem tak plácala.“
„No dobře, ale proč jsi přestala?“
„Netuším.“
„Skutečně ne?“
Chvíli jsme pokračovali mlčky.
Pak jsem se opět rozpovídala: „Když už mluvím o těch autech, můj manžel měl hned tři. Se dvěma sice kvůli přídělům benzinu nemohl jezdit, ale každý víkend, někdy dokonce i v noci, je dvě tři hodiny čistil, pulíroval a zase dával dohromady – prostě jak smyslů zbavený. Proč to jen dělal? To mu ta auta přišla jako ženy? Bylo to pro něj jako sex? A spousta jeho kamarádů dělala to samé.“
„Tahle zábava je poměrně běžná,“ podotkl Gordon, „ale je to přesný opak toho, co si myslíš. Auta těmhle mužům slouží jako určitá nástavba jejich vlastní osobnosti – a čím silnější auta mají, tím mocnější si připadají.“
„To je velmi zajímavé,“ reagovala jsem.
„Ale tebe to vlastně vůbec nezajímá. Tys mi to předhodila jen jako návnadu, protože jsi dál nechtěla pokračovat. Ale to ti slibuji, mé dítě, že já se k tomu stejně dostanu. Skoro už jsem tam.“



Žádné komentáře:

Okomentovat


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.