Prvních 100
Morgan Kass
Anotace:
Od ničivé nukleární války žije lidstvo ve vesmírných lodích vysoko nad radioaktivním povrchem Země. Nyní je však sto mladých delikventů, které společnost považuje za postradatelné, vysláno na nebezpečnou výpravu s cílem znovu kolonizovat planetu. Může to být jejich druhá šance na život… nebo sebevražedná mise.
Stovka odsouzenců, pronásledovaných nástrahami divoké přírody a tajemstvími své minulosti, musí bojovat, aby přežila. Nikdy se z nich neměli stát hrdinové, ale nakonec mohou být poslední nadějí pro CELÉ lidstvo.
Úryvek:
„Jsi si jistá, že ti nevadí slavit narozeniny na Waldenu?“ zeptal se Luke, když
si na pohovce položil hlavu vedle její. Jeho starostlivý výraz byl tak upřímný,
že se Glass málem dala do smíchu.
„Kolikrát ti to mám opakovat?“ Zvedla nohy a položila si je na Lukovy.
„Nedovedu si představit, kde bych byla radši.“
„Nechtěla pro tebe matka uspořádat nějakou nóbl párty?“
Glass mu položila hlavu na rameno. „Ano, ale k čemu, když bys tam
nemohl být?“
„Nechci, aby ses vzdávala svého života jenom proto, že nemůžu být
jeho součástí.“ Luke jí přejel prsty po paži a najednou zvážněl. „Nelituješ
někdy toho, že jsme tě tenkrát zastavili?“
Luke jako člen prestižní technické jednotky obvykle nevykonával službu
u kontrolních stanoviš , ale ten večer ho povolali, právě když Glass spěcha-
la domů poté, co dlouho do noci studovala s Wellsem.
„Děláš si legraci?“ Zvedla hlavu a políbila ho na tvář. Když ucítila na
rtech chu jeho kůže, v břiše ji zamravenčilo a ona zamířila s polibky dolů
a rty mu zlehka přejela od čelisti k uchu. „To, že jsem tehdy porušila večer-
ku, bylo nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala,“ zašeptala s úsměvem,
když se Luke maličko zachvěl.
I když večerka nebyla na Fénixu přísně prosazovaná, zastavila ji dvojice
strážců. Jeden z nich byl velmi nesmlouvavý, vyžadoval po ní otisk palce
a pak ji nevlídně zpovídal. Nakonec se do toho vložil jeho společník, který
trval na tom, že Glass zbytek cesty doprovodí.
„To, že jsem tě dovedl domů, bylo nejlepší rozhodnutí v mém životě,“
zamumlal. „I když jsem měl co dělat, abych se udržel a nepolíbil tě hned
tenkrát v noci.“
„Tak to abys te dohnal ztracený čas,“ utahovala si z něj Glass a vrátila
se se svými polibky zpátky k jeho ústům. Líbali se čím dál vášnivěji a Luke
jí položil ruku na zátylek a prsty zajel do vlasů. Glass se zvedla, až Lukovi
prakticky seděla na klíně, a cítila, jak se jeho ruce svezly k pasu, aby ji
zachytily.
„Miluju tě,“ zašeptal jí do ucha. I když ta slova slyšela tolikrát, pokaždé
při nich pocítila příjemné zamrazení.
Glass se odtáhla, jen aby mu tiše odpověděla: „Já tě taky miluju.“ Potom
ho znovu políbila. Něžně ho pohladila po boku, až se její prsty zastavily na
pruhu odhalené kůže mezi košilí a opaskem.
„Měli bysme si dát pauzu,“ navrhl Luke a jemně její ruku odstrčil. Po-
sledních pár týdnů pro ně bylo čím dál obtížnější udržet se, aby nezašli
příliš daleko.
„Ale já nechci.“ Glass se na něj ostýchavě usmála a opět ho políbila na
ucho. „A navíc mám přece narozeniny.“
Luke se zasmál a pak ji se zasténáním zvedl v náručí.
„Pus mě!“ zahihňala se Glass a kopala nohama ve vzduchu. „Co to
děláš?“
Luke udělal pár kroků vpřed. „Odnesu tě na burzu a vyměním tě za
holku, která se mě nebude tak hrozně snažit dostat do maléru.“
„Hele,“ bránila se s předstíraným pobouřením Glass a pak mu začala
bušit pěstmi do hrudi. „Koukej mě pustit!“
Luke se otočil zpátky ode dveří. „Slibuješ, že se budeš chovat slušně?“
„Cože? Copak můžu za to, že jsi tak sexy, že se od tebe nedokážu
odtrhnout.“
„Glass,“ řekl Luke varovným hlasem.
„Fajn. Prima, slibuju.“
„Tak dobře.“ Luke se vrátil k pohovce a něžně Glass položil zpátky.
„Protože by byla škoda, kdybych ti nemohl dát dárek.“
„Jaký?“ zeptala se Glass a zvedla se do sedu.
„Pás cudnosti,“ odpověděl Luke vážně. „Pro mě. Našel jsem ho na bur-
ze. Stál celý jmění, ale vyplatí se, protože musím ochránit –“
Glass mu dala štulec do hrudi a Luke se zasmál a objal ji. „Pro-
miň,“ zazubil se, sáhl do kapsy a pak se zarazil. „Není zabalený ani nějak
ozdobený.“
„To nevadí.“
Luke zalovil v kapse a natáhl ruku. Na dlani se mu třpytil zlatý přívěsek.
„Luku, ten je nádherný,“ zašeptala Glass a natáhla se pro něj. Když její
prsty přejely po jemně opracovaných okrajích přívěsku, vykulila oči. „Po-
chází ze Země?“ Překvapeně se na Luka zadívala.
Ten přikývl. „Ano, nebo by aspoň měl, podle záznamů.“ Zvedl přívěsek
z její dlaně. „Můžu?“
Glass přikývla a Luke se za ni postavil, aby jí řetízek připnul. Glass se
zachvěla, když ucítila na krku dotek jeho ruky, která jí odhrnula vlasy na
stranu. Mohla si jen představovat, kolik přívěsek stál – Luke za něj musel
dát všechny své úspory. Dokonce ani jako člen stráže nedostával tolik
přídělových bodů.
„Je překrásný,“ žasla Glass. Přejela prstem po řetízku a otočila se
k Lukovi.
Ten se usmál a celý přitom zářil. „To jsem rád.“ Pohladil ji po krku
a obrátil přívěsek, na kterém bylo ve zlatě vyryto písmeno G.
„To jsi vyryl ty?“ zeptala se Glass.
Luke přikývl. „Chci, aby i za tisíc let lidi věděli, že patřil tobě.“ Přitiskl
prst na přívěsek a ona ucítila na kůži lehký tlak kovu. „Te už ti jenom zbývá
naplnit ho vzpomínkami.“
Glass se usmála. „A já vím, s jakou vzpomínkou chci začít.“ Zvedla hlavu
a čekala, že Luke zakoulí očima, ale jeho tvář byla vážná. Jejich pohledy
se střetly a dlouhou chvíli bylo v bytě naprosté ticho, ve kterém zněl pouze
zvuk jejich bušících srdcí.
„Jsi si jistá?“ zeptal se Luke a trochu nakrčil čelo, když jí přejížděl prsty
po vnitřní straně paže.
„Nikdy v životě jsem si nebyla ničím tak jistá.“
Když ji Luke vzal za ruku, ucítila v těle elektrizující jiskru. Luke sevřel její
prsty ve svých a beze slova ji vedl k sobě do ložnice.
Žádné komentáře:
Okomentovat