Pravda
Robert Muchamore
Drobní zločinci dokážou v místním měřítku škodit stejně jako mezinárodní mafie. Kšeftař a podvodník bez skrupulí si ve svém rajonu připadá jako král. Je neprůstřelný, neohrožuje ho ani konkurence, ani úplatná policie. A má rád svou rodinu, především svoje děti. Chová se vlídně k jejich kamarádům. Vlídně – jako král k poddaným. James Adams dostane v podstatě stejný úkol jako vždy: spřátelit se s dětmi a rodinou cílové osoby a získat o ní informace, které se policii sehnat nedaří. Měla to být vlastně odpočinková mise s nejnižším stupněm důležitosti. Postupně se zvrtla ve vyšetřování odporného zločinu... Agenti CHERUB jsou ve věku deset až sedmnáct let. Žijí ve skutečném světě. Podklouznou pod radary dospělých a získávají informace, jež zločince a teroristy posílají do vězení.
Recenze zde
SRPEN 2004
Ty dvě třináctileté
dívky měly nylonové kraťasy, trička bez rukávů a sandálky. Jane se opírala o
betonovou stěnu činžáku, ve kterém bydlela, a odloupávala si pramínky vlasů ze
zpoceného obličeje. Hannah se rozvalovala na vydlážděných schodech jenom pár
metrů před ní. „Teda, fakt,“ zahučela Jane.
Poznámka nedávala smysl, ale Hannah jí rozuměla. Letní prázdniny
byly v polovině a vrcholil zatím nejžhavější den roku. Obě nejlepší kamarádky
neměly ani měďák a štvalo je vedro i společnost té druhé.
„Potím se už akorát při pohledu na ně,“ vrčela Hannah a
zírala na partu sotva desetiletých kluků, kteří kopali do míče na asfaltovém
plácku vzdáleném jen asi dvacet metrů od děvčat.
„Dřív jsme takhle taky pořád lítaly,“ připomněla Jane.
„Teda, ne za míčem. Ale na kole a tak.“
Hannah v myšlenkách sklouzla do minulosti, a dokonce se
usmála. „Jo, grand prix na barbíních kolech,“ kývla, když si vybavila samu sebe
na malém růžovém kolečku, jehož bílé paprsky se slévaly na šmouhu, jak drandila
přes mezery mezi dlažebními kostkami. Na zahradní židličce před domem sedávala
Janeina babička a hlídala je.
„Obě jsme musely
všechno mít kompletně stejný,“ přisvědčila Jane a několikrát rychle nakrčila
palce u nohou, takže sandál jí na chodidle zapleskal.
Jejich vzpomínání
drsné přerušil míč. Otřel se Hannah o vlasy a udeřil do zdi za jejími zády, přičemž
Jane minul jen o pár centimetrů.
„Ježííííííš,“ zalapala
Hannah po dechu.
Vrhla se vpřed a celým
tělem se ovinula kolem míče, jenž skákal po schodech dolů kolem ní. K patě
schodiště přiběhl chlapec. Bylo mu devět a tričko Chelsea měl uvázané kolem pasu,
takže při každém nádechu mu na hubeném hrudníku vystoupily řádky žeber.
„Hoď!“ křikl kluk
udýchaně a zvedl ruce, aby míč chytil.
„Málem jsi mě trefil
do obličeje!“ zavřískla Jane rozzuřeně. „Tak by ses aspoň mohl omluvit!“
„My fakt nechtěli.“
Mezitím se k nim
stáhli i ostatní chlapci, otrávení z pauzy ve hře. Hannah uznala, že míč
přiletěl náhodou, a užuž ho chtěla vrátit, jenže pak si jeden z kluků na ni
otevřel hubu. Z fotbalistů byl největší, desetiletý zrzek s ježkem na hlavě.
„Makej, ty krávo tlustá,
je to náš míč!“
Hannah pevně sevřela
míč v dlaních a protáhla se mezi dvěma zpocenými těly, aby se dostala až k
zrzkovi. „Troufneš si to zopakovat,
Zrzoune?“
Hannah byla o tři roky
starší než chlapec, takže byla vyšší i těžší. Zrzoun se nevzmohl na nic
udatnějšího, než že zíral na tenisky značky Nike, ačkoliv jeho kamarádi čekali,
že se vytasí s něčím fakt chytrým.
„Ty nemáš jazyk?“
dorážela na něho Hannah, jíž se zalíbilo, jak se Zrzoun nejistě kroutí.
„Chci akorát náš míč,“
hlesl prosebně.
„Tak si pro něj
utíkej!“
Hannah míč pustila,
ale než stačil dopadnout na zem, silně do něj kopla. V teniskách by to byla
pohoda, ale jak míč odlétal k fotbalové brance na opačné straně plácku, těsně
za ním se vznesl i dívčin sandálek.
Zrzoun bleskově ucouvl
a zachytil sandálek v letu. Rázem si začal užívat svou novou moc; s úšklebkem
si střevíc přidržel u nosu a začichal.
„Smrděj ti nohy,
kámoško. Co se umejt?“
Hannah hrábla po
sandálku, zatímco malí fotbalisté kolem nich se pochechtávali. Zrzoun dívce
mrštně uhnul a spodním hodem poslal sandál jednomu z kamarádů. Hannah se vrhla
ke svému novému trýzniteli, a přitom se jí do bosého chodidla zarýval štěrk.
Připadala si jako absolutní magor, protože jak jinak by ji mohla doběhnout
parta těch protivných mrňousů?
„Naval tu botu, jinak
tě seřežu jak hada!“ hrozila.
Sandál opět putoval do
jiných rukou a do vřavy se vmísila i Jane, aby pomohla kamarádce. „Vraťte to!“
běsnila.
Čím byly dívky
rozzuřenější, tím víc se kluci chechtali. Mezitím se rozprchli a chystali se
hrát se střevícem přehazovanou, když si Jane všimla, že výraz v dětských
tvářích se nečekaně změnil.
I Hannah vycítila, že
něco není v pořádku. Prudce se otočila a koutkem oka zahlédla rychle letící
předmět jen o vteřinku dřív, než udeřil do země. Přistál na schodišti přesně na
stejném místě, kde ještě před minutou seděla.
Hannah zkameněla
úlekem. Kovové zábradlí bylo náhle prohnuté. Než jí zase začal fungovat mozek,
vyděšení malí fotbalisté nechali sandálek ležet a prchali do všech stran. Pak
se jí pohled samovolně zaostřil na ošlapanou podrážku klučicí tenisky. Zadek v
džínách trčel ze zohýbaného kovu a prachu. Hannah se žíly zahltily adrenalinem,
protože konečně to znetvořené tělo poznala, a začala vřískat.
„Wille… ne,
prokristapána…“
Určitě byl mrtvý, i
když to nemohla být pravda. Schovala si obličej do dlaní a křičela tak hlasitě,
až jí mandle bolestně poskakovaly v krku. Zkoušela si namluvit, že to všechno
je obyčejný sen. Takové věci se ve skutečném životě přece nestávají. Za minutku
se probudí a všechno bude zase jako dřív…
Žádné komentáře:
Okomentovat