Odvrácená tvář lásky
Colleen Hoover
Anotace:
Neptej se na minulost a nepočítej s budoucností... Dvě jasně daná pravidla. Jak dlouho ale můžou fungovat v lásce?
Když se vysokoškolačka Tate Collinsová na čas přestěhuje ke svému staršímu bratrovi a seznámí se s jeho kamarádem, pilotem Milesem Archerem, není to rozhodně láska na první pohled. Není to dokonce ani přátelství, jen vzájemná prudká a neovladatelná touha. Miles kupodivu váhá déle než Tate, ale nakonec i on potlačí svoje zábrany. Už po prvním milování je zřejmé, že fyzicky si oba dokonale vyhovují. Oboustranná domluva zní jasně: on o lásku nestojí, ona na ni nemá čas, takže zůstanou jen u sexu. Jenže Tate brzy zjišťuje, že chce se záhadným, uzavřeným a posmutnělým Milesem prožít mnohem víc. Že chce porušit obě jeho pravidla: neptat se na minulost a nepočítat s budoucností.
Jenže Miles sám už si není jistý, jestli je dokáže dodržet. Protože láska je silnější než pravidla, sliby a odhodlání. I když její odvrácená tvář je tak děsivá…
Nakladatelství: Ikar, Yoli
Jelikož přes den se pachtím při čtení knihy Noční objetí (S. Kenyonová), tak na večer jsem se rozhodla odpočinout si u této knihy, která si mě získala hned první kapitolou. To je tak povznášející, když je kniha napsána na úrovni, nápaditým stylem, který má myšlenku a poukazuje na to, že autorka skutečně psát umí.
Noční objetí mě trochu vysává. Je to dosti zamotané, i když jde o oddechovou četbu, ale tohle... první kapitola a hned mě to dostalo. Mám knihy od Hooverové velmi ráda, protože jsou romantické, ale plné emocí - nevynechává ani ty temnější. Zkuste Beznaděj a pochopíte. :o)
Recenze
kapitola jedna
TATE
„Někdo vás bodl do krku, mladá dámo.“
Vytřeštila jsem oči a pomalu se obrátila ke staříkovi, který stál vedle mě. Ten zatím stiskl tlačítko
výtahu a otočil se ke mně. S úsměvem mi ukázal na hrdlo.
„Vaše mateřské znamínko,“ dodal.
Ruka mi instinktivně vylétla ke krku a já se dotkla znaménka velikosti měďáku pod uchem.
„Můj dědeček tvrdil, že umístění mateřského znamínka vypovídá o tom, jak to člověk v minulém životě
zabalil v boji. Vás asi bodli do krku. Vsadím se, že to byla rychlá smrt.“
Usmála jsem se, i když jsem nedokázala říct, jestli mě to vyděsilo, nebo pobavilo. K navázání hovoru
si vybral dost morbidní téma, ale nemohl být nijak nebezpečný. Jeho ohnutá postava a nejistý krok
naznačovaly, že mu bude nejmíň osmdesát. Pomalu se došoural ke dvěma červeným sametovým křesílkům,
která stála u stěny naproti výtahům. Trochu hekl, když se do jednoho z nich svezl. Pak ke mně zase
vzhlédl.
„Jedete do osmnáctého poschodí?“
Přimhouřila jsem oči, a snažila se zpracovat jeho otázku. Nějak věděl, kam mířím, i když jsem do
tohohle bytového domu vstoupila poprvé. A staříka jsem určitě neznala.
„Ano, pane,“ přisvědčila jsem opatrně. „Vy tady pracujete?“
„Ovšem, pracuju.“
Pokývl k výtahu a můj pohled se přesunul na svítící čísla nade dveřmi. Ještě jedenáct pater, než bude
kabina tady. Modlila jsem se, aby přijela co nejdřív.
„Přivolávám výtah,“ pokračoval stařík. „Nevím, jestli pro tuhle pozici existuje nějaký oficiální název,
ale osobně se vidím jako kapitán letu, vzhledem k tomu, že posílám lidi až do výšky dvaceti pater.“
Při jeho slovech jsem se usmála, protože můj táta i bratr jsou oba piloti. „Jak dlouho už tady děláte
kapitána?“ zeptala jsem se, zatímco jsem čekala. Přísahala bych, že to byl ten zatraceně nejpomalejší
výtah, na jaký jsem kdy narazila.
„Od té doby, co už jsem moc starý na to, abych byl správcem. Než jsem se stal kapitánem, pracoval
jsem tady třicet dva let. Teď už posílám lidi do oblak víc než patnáct let, jestli dobře počítám. Majitel mi dal tuhle práci ze soucitu, abych měl co dělat, než umřu.“ Usmál se sám pro sebe. „Nenapadlo ho, že Bůh chce, abych v životě vykonal spoustu významných věcí, a už jsem s tím tak ve skluzu, že nejspíš nikdy nezemřu.“
Smála jsem se, ještě když se dveře výtahu konečně otevřely. Sehnula jsem se k rukojeti svého kufru,
a než jsem nastoupila, naposledy jsem se ke staříkovi otočila. „Jak se jmenujete?“
„Samuel, ale říkejte mi Kapitáne,“ odpověděl. „Říkají mi tak všichni.“
„Máte taky nějaké mateřské znamínko, Kapitáne?“
Ušklíbl se. „A víte, že mám? V minulém životě mě zřejmě střelili do zadku. Nejspíš jsem vykrvácel.“
Usmála jsem se a zvedla dlaň k čelu, abych mu řádně zasalutovala. Pak jsem nastoupila do výtahu
a otočila se k otevřeným dveřím, abych mohla obdivovat luxusní halu. Tahle budova vypadala spíš jako historický hotel než jako bytový dům, se svými mohutnými sloupy a mramorovou podlahou. Když mi Corbin nabídl, že u něj můžu zůstat, dokud si nenajdu práci, neměla jsem ponětí, že bydlí jako opravdový dospělý. Myslela jsem, že to bude podobné, jako když jsem ho navštívila naposledy, hned po tom, co jsem ukončila střední školu a on se zrovna začal snažit o získání pilotní licence.
To bylo před čtyřmi lety a šlo o dvoupatrový nenápadný činžák. Čekala jsem něco podobného.
Rozhodně jsem nečekala tenhle luxusní výškový zázrak v centru San Franciska.
Zadívala jsem se na panel a stiskla tlačítko do osmnáctého poschodí. Pak jsem se zadívala do
zrcadlové stěny kabiny. Celý včerejšek a většinu dnešního rána jsem strávila balením všech svých věcí ve starém bytě v San Diegu. Naštěstí jich zase tolik nemám. Jenže po tom, co jsem dneska sama absolvovala osm set kilometrů za volantem, na mě bylo vyčerpání jasně znát. Vlasy jsem měla volně stočené v uzlu na temeni, upevněném zapíchnutou tužkou, protože jsem při řízení nemohla najít gumičku. Oči ve stejném odstínu hnědé jako mé kaštanové vlasy teď díky únavě vypadaly o deset odstínů tmavší a měla jsem pod nimi nápadné pytle.
Zalovila jsem v kabele, vytáhla balzám na rty a přejela si s ním pusu, než začne vypadat stejně unaveně jako všechno ostatní. Dveře výtahu se už začínaly zavírat, když vtom se zase otevřely. K výtahu spěchal nějaký muž. Než nastoupil, obrátil se ke staříkovi. „Díky, Kapitáne.“
Na Kapitána jsem z kabiny neviděla, ale slyšela jsem, jak místo odpovědi něco zabručel. Zřejmě nebyl moc dychtivý bavit se s tímhle chlapem. Nebo spíš mladíkem – připadalo mi, že mu nebude o moc víc než pětadvacet, maximálně třicet. Usmál se na mě a mně bylo okamžitě jasné, co mu běží hlavou, vzhledem k tomu, že si zároveň vsunul levou ruku do kapsy.
Ruku se snubním prstenem.
„Desáté patro,“ prohodil, aniž ze mě spustil oči. Pohled mu sklouzl k tomu málu z mého výstřihu, co
vykukovalo z rozepnuté košile, a pak ke kufru, který jsem měla postavený vedle sebe. Stiskla jsem tlačítko s desítkou. Měla jsem si vzít svetr.
„Stěhujete se sem?“ zeptal se. Dál mi bezostyšně civěl na tričko.
Přikývla jsem, i když si toho nejspíš nevšiml, vzhledem k tomu, že do tváře se mi rozhodně nedíval.
„Do kterého poschodí?“
Na to zapomeň. Sáhla jsem za sebe, zakryla dlaní panel, aby nebylo vidět na rozsvícenou osmnáctku,
a pak poslepu stiskla všechna tlačítka mezi desátým a osmnáctým patrem. Zmateně se zadíval na panel.
„Po tom vám nic není,“ odpověděla jsem. Zasmál se.
Myslel si, že žertuju.
Nazdvihl tmavé husté obočí. Hezké obočí. V hezkém obličeji, na hezké hlavě nad hezkým tělem.
Ženatým tělem.
Kretén.
Když zjistil, že si ho prohlížím, svůdně se na mě usmál. Jenže já si ho neprohlížela tak, jak si myslel.
Přemítala jsem, kolikrát se tohle hezké tělo tisklo k dívce, která nebyla jeho manželka.
Jeho ženu jsem litovala.
Když jsme vyjeli do desátého poschodí, znovu se mi podíval do výstřihu. „Pomůžu vám s tím,“ navrhl a pokývl ke kufru. Hlas měl příjemný. Kolik holek asi tomu příjemnému ženatému hlasu podlehlo?
Popošel ke mně a natáhl se k panelu, aby stiskl knoflík, který zavírá dveře.
S pohledem upřeným na něj jsem stiskla ten stejný. Dveře se začaly otevírat. „Já to zvládnu.“
Pokývl, jako by to bral na vědomí, ale v očích měl pořád tu potměšilou záři, která mě jen utvrdila
v mých okamžitých nesympatiích. Vystoupil z výtahu, ale než odešel, otočil se ke mně.
„Tak zatím, Tate,“ prohodil, než se dveře zavřely. Zamračila jsem se. Nelíbilo se mi, že hned první dva lidé, se kterými jsem se v téhle budově setkala, věděli, kdo jsem. Osaměla jsem v kabině, která
zastavovala na každém poschodí, dokud se nedostala k osmnáctému. Tam jsem vystoupila, vytáhla z kapsy mobil a otevřela zprávy od Corbina. Nemohla jsem si vzpomenout, které číslo má mít jeho byt. Buď 1816, nebo 1814.
Nebo 1826?
Zastavila jsem se u 1814, protože u dveří bytu s číslem 1816 ležel nějaký muž a evidentně spal.
Prosím, ať to není 1816.
Našla jsem esemesku, kterou jsem hledala, a škubla sebou. Bylo to 1816.
No jasně.
Pomalu jsem se vydala ke dveřím a doufala, že toho spáče nevzbudím. Nohy měl roztažené před sebou a zády se opíral přímo o Corbinovy dveře. Bradu měl opřenou o hrudník a chrápal.
„Promiňte,“ zašeptala jsem sotva slyšitelně. Ani se nehnul.
Zvedla jsem nohu a chodidlem ho šťouchla do ramene. „Potřebuju se dostat dovnitř.“
Zavrtěl se, pomalu otevřel oči a zadíval se na moje nohy. Jeho oči mi ulpěly na kolenou. Obočí se mu
stáhla k sobě, když se pomalu, zamračeně předklonil. Zvedl ruku a poklepal mi prstem do kolene, skoro jako by něco takového viděl poprvé v životě. Pak ruku svěsil, zavřel oči a zhroutil se zády zpátky na dveře. Pak znova usnul. Skvělé.
Corbin se měl vrátit až zítra. Vytočila jsem jeho číslo, abych zjistila, jestli je ten spáč někdo, kdo by mi měl dělat starosti.
„Tate?“ ozval se do telefonu místo pozdravu.
„Jo,“ odpověděla jsem. „Jsem tady, jenže nemůžu dovnitř, protože u tvých dveří odpadnul nějaký
opilec. Máš nápady?“
„Osmnáct šestnáct?“ ověřil si. „Určitě jsi u správnýho bytu?“
„Rozhodně.“
„Víš jistě, že je opilej?“
„Rozhodně.“
„To je divný,“ uznal. „Co má na sobě?“
„Proč to chceš vědět?“
„Protože jestli má pilotní uniformu, asi bydlí v domě. Ten činžák má smlouvu s našima aerolinkama.“
Muž na zemi neměl žádnou uniformu, ale nemohla jsem si nevšimnout, že mu džíny a černé tričko dobře padnou.
„Je v civilu.“
„Nemůžeš ho prostě překročit a nebudit ho?“
„Musím ho posunout. Kdybych otevřela, spadne dovnitř.“ Corbin se na chvíli odmlčel. Přemýšlel.
„Sjeď do přízemí a najdi Kapitána,“ doporučil mi. „Řekl jsem mu, že dneska večer přijedeš. Může jet
s tebou nahoru a počkat, než se bezpečně dostaneš dovnitř.“
Povzdychla jsem si. Šest hodin jsem seděla za volantem a vracet se zase celou cestu až dolů se mi
rozhodně nechtělo. Povzdychla jsem si i proto, že starý Kapitán by mi v téhle situaci asi nebyl moc platný.
„Prostě se mnou zůstaň na telefonu, dokud se nedostanu dovnitř.“
Můj vlastní plán se mi zamlouval o něco víc. Přidržela jsem si telefon ramenem u ucha a zalovila
v kapse po klíči, který mi Corbin poslal. Strčila jsem ho do zámku a začala otevírat dveře. Ale jak se
pohybovaly, opilec se s každým centimetrem svažoval víc a víc dovnitř. Zasténal, ale oči už neotevřel.
„Škoda, že je tak na mraky,“ prohodila jsem ke Corbinovi.
„Nevypadá zas tak špatně.“
„Tate, pohni zadkem, ať už jsi uvnitř a já můžu zavěsit.“
Protočila jsem panenky. Corbin se pořád choval jako ten panovačný starší bratr, kterým byl vždycky.
Věděla jsem, že nastěhovat se k němu našemu vztahu moc neprospěje, vzhledem k tomu, jak otcovsky se ke mně snažil chovat, když jsme byli mladší. Neměla jsem ale dost času, abych si našla práci a sehnala si vlastní bydlení, než mi začne škola, takže jsem neměla na vybranou.
Doufala jsem aspoň, že dnes už to bude lepší. Corbinovi bylo teď pětadvacet a mně třiadvacet, takže
pokud spolu nedokážeme vycházet líp, než když jsme byli děti, budeme muset asi oba ještě hodně dospět.
Tušila jsem, že záleží hlavně na tom, jestli se od našeho posledního spolubydlení změnil Corbin. To
jemu vadili všichni kluci, se kterými jsem si kdy vyšla, všichni mí kamarádi, zpochybňoval všechna moje rozhodnutí – dokonce i volbu vysoké, na kterou jsem se rozhodla nastoupit. Ne snad, že bych na jeho názory nějak dala. V posledních letech mi vzdálenost a čas pomohly se ho zbavit. Ale tohle sestěhování bude zásadní zkouškou naší trpělivosti.
Nadhodila jsem si kabelku na rameni, ale zamotala se mi do držadla kufru, takže jsem ji upustila na
zem. Pevně jsem přidržela dveřní knoflík a držela dveře přivřené tak, aby mi opilec úplně nespadl
dovnitř. Zvedla jsem nohu, opřela se mu o rameno a pokusila se ho posunout dál do chodby.
Ani se nehnul.
„Je moc těžký, Corbine. Musím zavěsit, abych mohla použít obě ruce.“
„Ne, nezavěšuj. Strč si telefon do kapsy, ale nech ten hovor běžet.“
Zadívala jsem se na maxi košili a legíny, které jsem měla na sobě. „Nemám žádný kapsy. Půjdeš do
podprsenky.“
Corbin předstíral, že zvrací. Odtáhla jsem mobil od ucha a zastrčila ho do podprsenky. Pak jsem
vytáhla klíč ze zámku a chtěla ho hodit do kabelky, ale netrefila jsem se, takže mi spadl na podlahu.
Sehnula jsem se, abych chytila opilce za ramena a konečně ho odtáhla z cesty.
„Tak jo, kamaráde,“ zamumlala jsem, když jsem se ho pokusila odsunout ke středu chodby, „mrzí mě,
že ti kazím spaní, ale potřebuju se dostat do toho bytu.“
Nějak se mi podařilo postrčit ho aspoň tak, že se opíral o dveřní rám, což by mu mělo zabránit v pádu
do bytu. Otevřela jsem dveře a otočila se, abych posbírala svoje věci.
Něco teplého mě chytilo za kotník. Strnula jsem.
Podívala jsem se dolů.
„Pusť mě!“ zaječela jsem a kopla do ruky, která mě držela tak pevně, až bylo jasné, že mi tam určitě
naskočí modřina. Opilec měl otevřené oči a díval se na mě. Když jsem se mu pokusila vytrhnout, svalila jsem se po zádech do bytu.
„Potřebuju dovnitř,“ zamumlal, když jsem zadkem narazila na podlahu. Zašátral druhou rukou po
dveřích, jako by si je chtěl víc otevřít, což ve mně okamžitě probudilo nával paniky. Vtáhla jsem nohy za práh a s nimi i jeho ruku. Pak jsem volnou nohou kopla do dveří, až udeřily do jeho zápěstí.
„Do hajzlu!“ zaječel. Pokusil se vyškubnout ruku zpátky na chodbu, jenže jak jsem pořád tlačila
chodidlem na dveře, nešlo mu to. Uvolnila jsem trochu tlak, aby si mohl ruku osvobodit, a pak dveře
kopancem okamžitě zavřela. Zvedla jsem se a bleskurychle zamkla, zastrčila závoru a zajistila dveře
řetízkem. Sotva se mi srdce začalo trochu uklidňovat, zavřísklo na mě.
Vážně. Vlastní srdce na mě zavřísklo. Hlubokým mužským hlasem.
„Tate! Tate!“
Corbin.
Sklouzla jsme pohledem na svůj hrudník a vytáhla telefon z podprsenky. Zvedla jsem si ho k uchu.
„Tate! Odpověz mi!“
Zamžikala jsem a odtáhla si mobil pár centimetrů od ucha.
„Jsem v pořádku,“ řekla jsem udýchaně. „Vevnitř. Zamkla jsem za sebou.“
„Ježíši,“ vyhrknul s ulehčením Corbin. „Vyděsilas mě k smrti. Co se tam sakra dělo?“
„Snažil se dostat dovnitř. Ale zamkla jsem.“ Rozsvítila jsem světlo v obývacím pokoji a neudělala ani
tři kroky dovnitř, když jsem se prudce zastavila.
To se ti vážně povedlo, Tate.
Když mi došlo, co jsem provedla, pomalu jsem se obrátila ke dveřím.
„Ehm, Corbine?“ Odmlčela jsem se. „Asi jsem venku nechala pár věcí, který potřebuju. Vrátila bych se pro ně, ale ten opilec si vzal z nějakýho důvodu do hlavy, že se potřebuje dostat do tvýho bytu, takže ty dveře v žádným případě znova neotevřu. Máš nějaký návrhy?“
Na lince na chvíli zavládlo ticho. „Cos nechala na chodbě?“
Nechtěla jsem mu to říkat, ale co mi zbývalo. „Kufr.“
„Proboha, Tate,“ zamumlal.
„A… kabelku.“
„Proč jsi ksakru nechávala venku kabelku?!“
„A taky jsem asi na podlaze nechala klíč k tvýmu bytu.“
Na to už neměl odpověď. Jen si povzdechl. „Zavolám Milesovi a zjistím, jestli už je doma. Dej mi dvě minuty.“
„Počkej, kdo je Miles?“
„Bydlí přes chodbu. V žádným případě neotvírej, dokud ti nezavolám zpátky.“
Corbin zavěsil a já se opřela o dveře.
Bydlím v San Francisku asi tak půl hodiny a už jsem Corbina stačila vytočit. Bezva. Budu mít kliku,
jestli mě tady nechá bydlet, aspoň než si najdu práci. Doufala jsem, že to nepotrvá dlouho, vzhledem
k tomu, že jsem si podala tři žádosti o místo ošetřovatelky v nejbližší nemocnici. Budu pracovat buď na noční, nebo o víkendech, možná obojí, ale vezmu, co mi nabídnou, abych po návratu do školy nemusela moc sahat na úspory.
Zazvonil mi telefon. Přejela jsem palcem po displeji. „Ano?“
„Tate…“
„No?“ Nechápala jsem, proč si zase ověřuje, jestli jsem to já. Přece mi volá, tak kdo jiný by mu asi
odpovídal?
„Dovolal jsem se Milesovi.“
„Super. Pomůže mi s těma věcma?“
„To zrovna ne,“ odpověděl rozpačitě Corbin. „Vlastně tě chci poprosit o pořádnou laskavost.“
Hlava mi klesla na dveře. Tušila jsem, že příští měsíce budou ve znamení vyžadovaných laskavostí,
vzhledem k tomu, že Corbin mi prokázal tu největší, když mi tady dovolil zůstat. Nádobí? V pohodě.
Corbinovo prádlo? Proč ne. Nákupy pro bratříčka? Jen do toho.
„O co jde?“
„Miles totiž… tak trochu potřebuje tvoji pomoc.“
„Tvůj soused?“ Odmlčela jsem se, než mi to sepnulo. Pak jsem zavřela oči. „Corbine, nechceš mi říct, že ten tvůj kamarád, co jsi mu volal, aby mě ochránil před opilcem, je ten opilec?“
Corbin si povzdychl. „Potřebuju, abys odemkla dveře a pustila ho dovnitř. Ať si lehne na gauč. Vrátím se ráno co nejdřív. Až vystřízliví, uvědomí si, kde je, a půjde domů.“
Zavrtěla jsem hlavou. „Co je tohle za barák? To se mám přichystat na to, že mě tady budou osahávat
ožralové pokaždé, když přijdu domů?“
Dlouhá odmlka. „On tě osahával?“
„No, to je asi moc silný výraz. Chytil mě za kotník.“
Corbin vydechl. „Uděláš to pro mě, viď, Tate. A zavolej mi, až ho a svoje věci dostaneš dovnitř.“
„Fajn,“ zasténala jsem, když jsem v jeho hlase rozeznala obavy.
Zavěsila jsem a otevřela dveře. Opilec se svalil na rameno. Telefon mu vyklouzl z ruky a přistál na
zemi vedle jeho hlavy. Převrátila jsem toho chlapa na záda a zadívala se na něj. Pootevřel víčka a pokusil se na mě podívat, ale oči se mu zase zavřely.
„Ty nejsi Corbin,“ zamumlal.
„Ne, to nejsem. Jsem tvoje nová sousedka, a jak to tak vypadá, za tohle mi budeš půjčovat cukr hodně dlouho.“
Zvedla jsem ho za ramena a pokusila se ho posadit, ale nešlo to. Pochybovala jsem, že by se vůbec
udržel tak zpříma. Jak se člověk může takhle opít?
Popadla jsem ho za ruce a začala ho pomaloučku táhnout do bytu. Zastavila jsem se hned, jak byl dost daleko, abych za ním mohla zavřít. Pak jsem v chodbě posbírala všechny svoje věci, zavřela dveře a zamkla za námi. Vzala jsem z pohovky polštář, strčila ho opilci pod hlavu a převrátila ho na bok pro případ, že by se ve spaní pozvracel.
Žádné další pomoci se ode mě nedočká.
Když můj nevítaný host spokojeně pokračoval ve spánku uprostřed obýváku, nechala jsem ho tam
a rozhlédla se po bytě.
Jenom obývák byl asi třikrát větší než ten v Corbinově bývalém bytě. Spojený s jídelnou, kde byl
kuchyňský kout oddělený nízkou zídkou. V místnosti viselo několik moderních obrazů. Měkké naducané pohovky měly světlehnědé potahy, jejichž tlumený odstín vyrovnával živé barvy obrazů. Když jsem u bráchy bydlela naposledy, měl skládací postel, sedací pytel a na stěnách plakáty modelek. Pomyslela jsem si, že bráška možná konečně vyrostl.
„Velice působivé, Corbine,“ pronesla jsem nahlas, když jsem procházela z místnosti do místnosti
a rozsvěcela světla, abych prozkoumala svůj dočasný domov. Měla jsem trochu vztek, že je to tady tak hezké. Bude těžké chtít se z tohohle bytu odstěhovat, až našetřím dost peněz.
Přešla jsem do kuchyně a otevřela lednici. Ve dvířkách stály kořenky, v prostřední polici krabice se
zbytky pizzy a nahoře prázdná krabice od mléka.
Samozřejmě, že tady nemá žádné zásoby. Přece nemůžu čekat, že by se změnil úplně.
Vzala jsem si láhev s vodou a vyšla z kuchyně, abych si prohlédla pokoj, kde budu v příštích pár
měsících bydlet. Byt měl dvě ložnice, takže jsem prozkoumala, která z nich není Corbinova, a položila jsem si tam na postel kufr. Dole v autě jsem měla ještě tři další kufry a asi šest krabic s věcmi, nemluvě o hromadě ramínek s oblečením, ale na to jsem teď večer už neměla sílu. Corbin říkal, že se ráno vrátí, tak to nechám na něm.
Převlékla jsem se do tepláků a tílka, vyčistila si zuby a nachystala se do postele. Normálně bych byla
nervózní, že je se mnou v bytě někdo cizí, ale teď jsem cítila, že se nemám čeho bát. Corbin by nikdy
nechtěl, abych sem vzala někoho, kdo by pro mě nějakým způsobem představoval hrozbu. Trochu mě to mátlo, protože jestli se ten Miles takhle chová běžně, nečekala bych, že Corbin připustí, abych tady s ním zůstala sama.
Brácha nikdy nevěřil žádnému klukovi, pokud šlo o mě, a za to jsem asi mohla poděkovat Blakeovi.
Ten byl první, s kým jsem doopravdy chodila. Bylo mi tehdy patnáct, Blakeovi sedmnáct a byl to
Corbinův nejlepší kamarád. Byla jsem do něj zakoukaná celé měsíce. Často jsme byly s kamarádkami
zamilované do Corbinových přátel, prostě proto, že byli starší než naši spolužáci.
Blake k nám často chodil na víkend a zůstával u Corbina přes noc. Vždycky se nám nějak podařilo najít si na sebe čas, když se Corbin nedíval. A tak se to postupně vyvíjelo, až mi po pár týdnech tajných schůzek Blake řekl, že se mnou chce chodit oficiálně. Jenže to netušil, jak bude Corbin reagovat, až mi jeho kamarád zlomí srdce.
A že mi ho zlomil, jestli se o něčem takové dá mluvit u patnáctileté holky po dvou týdnech tajného
objímání. Ukázalo se totiž, že „oficiálně“ během té doby chodil s celkem slušným počtem dalších holek.
Jakmile to Corbin zjistil, bylo po kamarádství, a ostatní svoje přátele varoval, ať se ke mně radši
nepřibližují. Na střední škole pro mě bylo skoro nemožné s někým normálně chodit, aspoň než se Corbin konečně odstěhoval. Jenže i potom mezi kluky kolovaly hororové historky a málokdo se odvážil začít si něco s Corbinovou mladší ségrou.
Tehdy mi to hrozně vadilo, teď bych za to ale byla vděčná.
Tolik mých vztahů od konce střední dopadlo mizerně. Se svým posledním přítelem jsem bydlela víc než rok, než nám došlo, že oba chceme od života něco jiného. On chtěl, abych byla doma. Já chtěla mít svou kariéru.
A tak jsem teď tady. Abych získala magisterský titul v ošetřovatelství a vyhýbala se vztahům. Třeba
bydlení s Corbinem nebude zase tak špatné.
Vydala jsem se do obýváku zhasnout, ale když jsem zatočila za roh, najednou jsem se zastavila.
Miles nejenže vstal z podlahy, ale nějak se dostal do kuchyně. Seděl na barové stoličce a hlavu si tiskl
k pažím položeným na kuchyňském pultu. Vypadal, že každou chvíli spadne. Nepoznala jsem, jestli už zase spí, nebo se snaží sebrat.
„Milesi?“
Když jsem ho oslovila, ani se nepohnul. Vydala jsem se k němu a zlehka mu položila ruku na rameno,
abych ho probudila. Sotva jsem se ho dotkla, zalapal po dechu a posadil se zpříma, jako bych ho vytrhla ze snu.
Nebo z noční můry.
Okamžitě sklouzl ze stoličky a zůstal stát na vrávorajících nohou. Začal se potácet, tak jsem si
přehodila jeho paži kolem ramen a vydala se s ním z kuchyně.
„Pojď si lehnout na pohovku, kámo.“
Opřel se mi čelem o můj spánek a klopýtal vedle mě, takže bylo čím dál těžší ho podpírat. „Moje
jméno není kámo,“ zablábolil. „Jsem Miles.“
Dovlekli jsme se k pohovce a já ho od sebe začala odstrkovat. „Jasně, Milesi. Jak chceš. Hlavně si
lehni.“
Svalil se na pohovku, ale moje ramena nepustil, takže jsem spadla s ním. Okamžitě jsem se pokusila
odtáhnout.
„Ne, Rachel,“ zaprosil, chytil mě za ruku a snažil se mě udržet na gauči u sebe.
„Nejsem Rachel,“ odpověděla jsem a zbavila se jeho ocelového stisku. „Jsem Tate.“ Ani jsem
nevěděla, proč mu to vůbec říkám, protože nebylo moc pravděpodobné, že by si to zítra pamatoval.
Vrátila jsem se k místu, kde ležel polštář, a zvedla ho z podlahy.
Než jsem mu ho strčila pod hlavu, zastavila jsem se. Miles ležel na boku obličejem k opěradlu
pohovky. Zatínal do něj ruce tak křečovitě, až mu zbělely klouby. Nejdřív jsem se bála, že je mu na
zvracení, ale pak mi došlo, jak moc se pletu.
Nebylo mu zle.
Plakal.
A hodně.
Tak moc, že nevydal ani hlásku.
Sice jsem ho vůbec neznala, ale byl tak hrozně zoufalý, že jsem tomu jen těžko dokázala přihlížet.
Zatěkala jsem očima kolem a vrátila se pohledem zpět k němu. Mám odejít a dopřát mu soukromí?
Rozhodně jsem se nehodlala zamotat do něčích problémů. Mezi přáteli jsem se zatím dramatům úspěšně vyhýbala a teď jsem s tím rozhodně začínat nechtěla. Můj první instinkt byl odejít, ale z nějakého důvodu mi ho bylo líto. Jeho bolest působila upřímně, nebyl to jen následek přehnané konzumace alkoholu.
Klekla jsem si k pohovce a dotkla se jeho ramene. „Milesi?“ Zhluboka se nadechl a pomalu zvedl
obličej, aby se na mě podíval. Z očí měl jen úzké škvírky podlité krví. Netušila jsem, jestli za to může
pláč, nebo alkohol. „Odpusť, Rachel,“ řekl a zvedl ke mně ruku. Přitáhl mě k sobě a zabořil obličej do prohlubně mezi mým krkem a ramenem. „Je mi to tak líto.“
Neměla jsem ponětí, kdo je Rachel ani co jí udělal, ale jestli takhle trpěl on, pak jsem ani nechtěla
pomyslet, jak je na tom ona. Byla jsem v pokušení najít v jeho mobilu její jméno a zavolat jí, aby sem
přišla a mohli to spolu urovnat. Místo toho jsem ho ohleduplně vmáčkla do polštářů, dala mu jeden pod hlavu a pokusila se ho na něj položit. „Zkus zase usnout, Milesi,“ doporučila jsem mu mírně.
Když mu hlava klesla na polštář, oči měl pořád plné bolesti. „Musíš mě tak strašně nenávidět,“ pronesl a natáhl se po mé ruce. Víčka mu zase klesla a z úst se mu vydral těžký povzdech.
Mlčky jsem ho pozorovala a nechala ho, aby mě držel za ruku, dokud se neuklidnil. Z očí mu přestaly
téct slzy. Pak jsem ruku odtáhla, ale zůstala ještě chvíli vedle něj.
I když spal, pořád vypadal, jako by se nořil do světa plného bolesti. Byl zamračený, dýchal přerývaně, nějak se mu nedařilo vklouznout do stejné pokojné dřímoty jako předtím.
Poprvé jsem si všimla slabé klikaté jizvy asi deset centimetrů dlouhé, která se mu táhla přes celou
pravou stranu čelisti. Končila jen kousek od rtů. Cítila jsem podivnou touhu se jí dotknout a přejet prstem po její délce, ale místo toho jsem nechala ruku klesnout do jeho vlasů. Na stranách je měl krátké, na temeni trochu delší, v dokonale mezním odstínu mezi blond a hnědou. Hladila jsem ho po vlasech a konejšila ho, i když si to možná nezasloužil.
Možná si zasloužil trpět za to, co udělal Rachel, ale aspoň to sám cítil. To se mu muselo nechat.
Ať už jí ublížil sebevíc, přinejmenším ji miloval natolik, aby toho litoval.
Žádné komentáře:
Okomentovat