Recenze: DÁM TI SLUNCE (Jandy Nelson)


Oslnivý trip do vyšších sfér






Jude a Noah. Třináctiletá dvojčata. Rozdílní vzhledem i povahou, a přesto tak podobní. Spřízněné duše, které se sobě v dospívání začnou vzdalovat. Noah si stále více uvědomuje, že nebude tím správným synem svého otce. Není tak průbojný jako Jude, láká ho více umění než sport a k tomu všemu je gay. Nachází tak větší podporu u matky, která v něm vidí velký potenciál. Co ale extrovertní Jude? I ona inklinuje k umění, i když v trochu jiné podobě. Zjišťuje ale, že v matčině pozornosti se nevyhřívá na výslunní. A proto začne více času věnovat svému vzhledu, afektovaným kamarádkám a provokování dospívajících kluků. 

Tragédie, která se do jejich životů vřítí jako neřízená střela, převrátí všechno vzhůru nohama a Noah s Jude jako by si vyměnili role... Po třech letech se setkáváme s Jude, jež navštěvuje uměleckou školu, která původně byla snem Noaha. Dlouhou hřívu vyměnila za klučičí sestřih a krátké šaty na pytlovité mikiny. Stal se z ní hypochondr řídící svůj život pouze pomocí babiččiny bible pověr. S nikým se nekamarádí a klukům se vyhýbá jako čert kříži. Naopak Noah zapadl mezi vrstevníky, dal se na sport a dokonce to vypadá, že má i dívku. Jeho otec by mohl být konečně hrdý. Kdyby nebyl sám tak otupělý bolestí...

Příběh je rozdělen opět na dvě roviny, z nichž ta týkající se minulosti je psána z pohledu Noaha, zatímco přítomnost je vyprávěna o tři roky starší Jude. Ti se i přes prožívající ztrátu jednoho z rodičů navzájem odcizili. A čtenář postupně poznává dva pohledy na zásadní období v jejich životech, které během krátké doby ovlivnilo tolik věcí a vyústilo v podivný rozpad celé jejich rodiny.

Pokud bych měla knihu popsat jedním slovem, bylo by to slovo intenzivní. Tohle byl přesně ten knižní svět, ve kterém máte chuť se ztratit a nevracet se. Koktejl barev a vůní. Kontrast mezi lákavým světem umění a komplikovaností mezilidských vztahů. Na jedné straně Noah a jeho ustavičné zaznamenávání reality pomocí obrazů ve své mysli, na druhé Jude talentovaná na navrhování šatů a sochařství. Jejich bohatá fantazie a společné vnímání okolního světa bylo často psychedelickým výletem do zcela nových rovin, kde pro normálního smrtelníka není místo. Proto není divu, že se v příběhu setkáte s magickými a nadpřirozenými prvky. Vše zde má ale své opodstatnění a je voleno v únosné míře, které koresponduje s celou knihou. S hlavními hrdiny si ale nezadali ani další významné postavy. Všechny byly něčím výrazné a nebylo těžké ve vás probudit touhu poznat je naživo. 

Dalším silným prvkem zde byly emoce. Jestli něco autorce opravdu jde, pak je to právě vystihnutí nálady a hlavně síly pocitů postav. Používá k tomu působivé popisy a přirovnání a do jisté míry z toho opět dělá uměleckou záležitost. Konkrétně láska je tady vždy vykreslena velmi silně. Skrz stránky cítíte to napětí a jiskření mezi danou dvojicí a zoufalou touhu projevit city naplno. Sladké romantiky se ale nedočkáte. I když má knížka vzhledem k vyššímu počtu hlavních postav mnohem větší prostor a možnosti právě pro podobné situace, nejsou tím, čemu by autorka věnovala největší pozornost, ačkoliv by se dalo říct, že právě různá podoba lásky; zvláště ta první či osudová je ústředním tématem.

S ní se pojí různá tajemství, nevyřčené výčitky, ať už vůči sobě nebo jiným, žárlivost, zrada, nenávist a následná touha po odpuštění. Žádná z postav není černobílá. Každá do děje přispívá svými klady i zápory, úspěchy, selháními i chybami a sestavuje tak věrohodnou mozaiku lidských životů. V knize není nic náhoda, vše je řízeno předem vepsaným osudem, a tato promyšlenost zajistí, že na konci zapadne vše přesně na své místo. Plusem je rozhodně fakt, že nevíte, kam vás vlastně vyprávění nakonec zavede. I když to můžete odhadovat, jistí si být nemůžete. Dám ti slunce je psáno přesně tím stylem, při kterém nejde s postavami nesympatizovat a nefandit jim. Autorka vás tak dostane přesně tam, kde vás chtěla celou dobu mít a nedá jí to ani moc práce. Vy tam totiž moc rádi dojdete sami a budete hrdinům (i sobě) držet pěsti až do posledních řádků. 

Asi je zbytečné dodávat, že já si tuhle young adult, která mi připadala jako spojení umělecky založených Artyčokových srdíček a Jasmínového nebe a emotivních Kečupových mračen, opravdu užila. Je pravda, že mi nedělalo potíže ji odložit, zároveň jsem na ni ale dost často myslela a přistihovala se, jak moc se těším, až se k ní vrátím. Ke konci jsem ji odkládala záměrně, abych si ji šetřila a mohla ještě chvíli strávit ve společnosti Jude, Noaha a dalších, kteří se mi dostali pod kůži víc, než jsem čekala.

Obálka, kterou navrhla Linda Marečková, je dle mého skvělou volbou. Příjemně minimalistická a naprosto výstižná díky některým lesklým paprskům působící v určitém úhlu a světle jako od opravdového slunce.




Anotace:
Některým lidem je prostě souzeno potkat se ve stejném příběhu.

Jude a její dvojče Noah jsou si neuvěřitelně blízcí. Když je jim třináct, Jude pochopí, že je krásná a Noah zas, že je gay. Třináctiletý Noah má kromě své sestry už jen jedinou lásku: kreslení. A dělá všechno pro to, aby se dostal na prestižní uměleckou školu. Jude naproti tomu víc řeší kluky. O tři roky později je všechno jinak. Na školu snů se dostala Jude, ale je z ní zakřiknutá šedivá myška, co se schovává za své výtvory. Z Noaha se stal pařmen a lamač dívčích srdcí. A jejich máma je mrtvá.
Dvojčata spolu skoro nemluví a ani jeden nedokáže říct proč vlastně. A jejich příběhy jsou bez toho druhého jen z poloviny kompletní. Podaří se jim najít k sobě zase cestu, poskládat svůj svět a získat tak šanci na šťastný život?


Jandy Nelson: Dám ti slunce
Název originálu: I´ll Give You the Sun
Nakladatelství: CooBoo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 360
Vazba: vázaná


Žádné komentáře:

Okomentovat


Copyright © SVĚT MEZI ŘÁDKY | Šablona: Lucy Lillianne. Optimalizováno pro Firefox.